I miss you MY Czech republic

  Nedávno jsem četla u Helči-Kamči zajímavý článek. Taky už jsem dlouho plánovala se tady vyjádřit k tomu, jak se mi líbí život v zahraničí a možná trošku utnout takový ten všeobecný názor, že všude je to lepší, než doma.
  Každý má trochu jiný důvod proč vyjet do zahraničí. Já jsem toho názoru, že při dnešních možnostech svobodného cestování by si to měl každý vyzkoušet. Na nějakou chvilku se tam usadit a zkusit si to tam.
   Nechci zůstat v Kanadě navždy. Po nějakém čase, a myslím, že ten můj právě nastal, se začínají objevovat věci, která vás tady vytáčí a nebo je prostě máte rádi...českým způsobem. Většinou jsou to třeba maličkosti, ale stejně. Koukala jsem na televizi a každých deset minut byl pořad přerušen reklamou. Nevím, prostě mě to naštvalo a v duchu jsem si pomyslela, že chci domů :-) Minulý týden mi maminka poslala DVD Pelíšky. Chtěla jsem se na to podívat se svým kanadským kamarádem. Co chvilku jsem mu musela vysvětlovat, proč se té scéně směji, co je na tom vtipného, jak vypadala moje země před rokem 1968 a co se v srpnu šedesát osm vlastně stalo. No a stejně z toho filmu byl takovej...zmatenej, moc ho to nezaujalo. No a vidíte, já Pelíšky miluju. Což mě vlastně přivedlo na myšlenku, že mít za manžela cizince může být těžké. Představte si, jak jedete na výlet a on se vás zeptá, jestli mu svítí světlo u auta a vy mu na to řeknete: " Světla svítí, stěrače stírají!" - nepochopí to, vám budou cukat koutky.
   Nosím tady bačkůrky po bytě. Oni tady lezou v botech, ve kterých vyšlápli deset louží a mně se smějou, proč nosím pantofle. Proto, že je to pohodlné a hygienické.
  Jejich styl konzumace jídla je ohřát kuřecí křídla v marinádě v mikrovlnce, ufritovat hranolky, nalít kolu do sklenice a dřepnout si k televizi. S láskou vzpomínám na maminčiny obídky o sobotě a o neděli. Jak vždycky nadávala, když jsem jedla a koukala při tom od stolu na televizi. Mojí mamince trvá udělat oběd o víkendu celé dopoledne. Tady je to za 30 minut - maximálně. Mikrovlnka 4ever! Já odmítám dělat všechno v mikrovlnce. Myslím si, že to prostě není ok, kvůi těm vlnám. Moje kamarádka z ČR v ní dělá třeba párky, nebo brambory. Chutná to jinak...hnusně. Vodu na kafe si v Kanadě ohřívám zásadně v kastrůlku  na plotně a moje HM je z toho paf a je mi jasný, co si myslí.
  A co se au-pairování týká, není to jednoduchý a kopla bych všechny do zadku, co mi tvrdí, že se v tej Kanadě válim na gauči a jenom koukam, jestli malej je ok!! Tak bych ráda všem podotka, že to opravdu nedělam. Malej je ve věku objevování světa. Potom taky bydlení s úplně cizími lidmi, pro které nikdy nebudete víc, než holka, co jim hlídá dítě, není jednoduché. Schází mi dělat co chci, vzít si v lednici pribináček, namazat si českej chleba s máslem a dát si na to rajčata z naší zahrádky, sednout na tramvaj a jet na Petřín a pak sednout na autobus StudentAgency a jet za babičkou do Plzně a procházet se po "Špeku" a koukat se tam na bezdomovce a naštvaný lidi a pak si koupit časopis od naštvaný důchodkyně z trafiky, sednout si na náměstí, zvednout oči a pozorovat letadla a závidět lidem, že někam letí a budou v cizině...ehm, tak mě vlastně napadá, že je to začarovanej kruh. Já jsem tady chtěla být. Moc! A není to zas tak špatné. Ale nikdy, nikdy si nemyslete, že váš vysněný život v cizině bude ten, jaký byl ve vašich snech.


  A taky...hledám novou kanadskou rodinu.
  A taky...v dubnu chci jet domů.