We are the au-pairs !!

  Včera jsem myslela na Míšu, která začíná svůj rok v New Yorku. Má blog TADY a taky jsem myslela na Janu. Tu určitě znáte, ale TADY je zase její blog.
   Jana odjela, Míša přijela. O tom to je. Au-pairky se střídají. V rodinách, na letištích, ty americké na školeních. Některé vydrží pár týdnů a změní rodinu, či snad úplně se na to vykašlou a jedou domů. Některým se zalíbí a jsou schopné vydržet rok, dva, tři (osobně více jak dva roky bych to já určitě nezvládla). O tom to je. Přijdete do rodiny, buď přežíváte, nebo si to užíváte. A že je au-pair členem rodiny? - jak kdy. Někdy jo, někdy ne. My, au-pairky taky ale kecáme o tom, že téměř nemůžeme bez dětí existovat a ve volném čase v ČR nechodíme pařit, ale hlídáme děti :-) Všechny jsme ve svých přihláškách: přátelské, flexibilní, starostlivé a dalších tisíc pozitivních věcí.
  Poslední dobou přemýšlím, jestli chci fakt jet do USA jako au-pair. Asi bych bez mrknutí oka do USA jela, kdybych teď neseděla v Kanadě a tou au-pairkou nebyla. Už tu práci znám, vím, co od toho čekat. Za chvilku tu budu už 6.měsíců!!! Někdy je to hrozný. Sedíte v pokoji, posloucháte písničky na youtube na nejnižší hlasitost a víte, že doma byste to pustili na plný kule a tancovali nahý po baráku :-D. To tady moc nejde. Žijete v domě svého zaměstnavatele - dodržujete jeho pravidla. Je to job, kterej vás někdy stojí nervy, ale do životopisu se hodí asi jako tak, když tam napíšete, že umíte vykrkat abecedu :-/
  Ale taky jsem přišla na to, že prostě jsem ráda, že se nemusím starat o složenky, jídlo, dopravu. Že to, co si vydělam jde jenom do mě. Mám ráda výletování o volném čase. Spoustu věcí jsem si za ten půl rok uvědomila. Slevila jsem z nároků, zatla zuby, víc přemýšlela o sobě.
  Osudy aupairek jsou prostě zamotané. Jsme nejlepší!!!!!