Jsem doma. Trošku odtržená od reality...je to tu jiné, všechno se změnilo...Ale ještě co se událo v posledních dnech ve Vancouveru.
V úterý ráno přišla ke mně tlupa lidí, co jsem tady poznala. Vím, že tak 99% z nich už třeba nikdy neuvidím. Tak bylo mi to neskutečně líto a v tu chvíli jsem měla chuť posunout čas o rok dozadu a jinak ho uchopit. Večer jsem se loučila s rodinou. Udělali jsme večeři doma a bylo. Na rozloučenou jsem rodičům dala sadu na fondue a dětem badmintonové pálky a obří bublifuky. Slzičky kapaly...
Ve středu mě host taťka vzal na letiště. V pět ráno! Na rozloučenou mi dal fakt upřímný objetí a předal dárek, který si můžu rozbalit až doma... Naposled jsem se ohlédla a uvědomila si, že je konec mého života v Kanadě.
Hned jak začalo letadlo startovat, tak jsem se začala těšit do Prahy. Cesta to byla náročná. Domů jsem se dostala až vlastně ve čtvrtek kolem jedné. K rodičům jsem bežela v slzách!!! Doják...skoro jako Titanic.
Dneska je pátek, že jo?! :-D Je to hrozný. Posun času se mnou udělal hodně. Nemohla jsem usnout a usínat se mi chtělo asi tak kolem osmé ráno...ale vstala jsem a teď tu čučim jako...nevim co :-D Chce se mi spát, strašně...tak strašně, že z toho nemůžu ani jíst. Ale! Musím to vydržet, pak půjdu spát normálně, třeba v 21 hodin a pak už budu úúúúplně normální.
Teď tu byla naše sousedka...už asi pátá v pořadí. Chodí se na mě koukat jak na nějaké zvířátko.
" Tak jak bylo, Marianko,dobrý?"
" Jo, dobrý..." mam jí jako říct něco víc na rok života v Kanadě?
" A ty už prý zase vyrážiš do světa, jo? A ty máš nějakého Američana, jo?"
" Jo, mam Američana..."
Ještě jsem teda měla dodat: NE, S CESTOVÁNÍM SI NEDÁM POKOJ!
Tak jo...jsem zpátky v Praze...Welcome to the Czech Republic
V úterý ráno přišla ke mně tlupa lidí, co jsem tady poznala. Vím, že tak 99% z nich už třeba nikdy neuvidím. Tak bylo mi to neskutečně líto a v tu chvíli jsem měla chuť posunout čas o rok dozadu a jinak ho uchopit. Večer jsem se loučila s rodinou. Udělali jsme večeři doma a bylo. Na rozloučenou jsem rodičům dala sadu na fondue a dětem badmintonové pálky a obří bublifuky. Slzičky kapaly...
Ve středu mě host taťka vzal na letiště. V pět ráno! Na rozloučenou mi dal fakt upřímný objetí a předal dárek, který si můžu rozbalit až doma... Naposled jsem se ohlédla a uvědomila si, že je konec mého života v Kanadě.
Hned jak začalo letadlo startovat, tak jsem se začala těšit do Prahy. Cesta to byla náročná. Domů jsem se dostala až vlastně ve čtvrtek kolem jedné. K rodičům jsem bežela v slzách!!! Doják...skoro jako Titanic.
Dneska je pátek, že jo?! :-D Je to hrozný. Posun času se mnou udělal hodně. Nemohla jsem usnout a usínat se mi chtělo asi tak kolem osmé ráno...ale vstala jsem a teď tu čučim jako...nevim co :-D Chce se mi spát, strašně...tak strašně, že z toho nemůžu ani jíst. Ale! Musím to vydržet, pak půjdu spát normálně, třeba v 21 hodin a pak už budu úúúúplně normální.
Teď tu byla naše sousedka...už asi pátá v pořadí. Chodí se na mě koukat jak na nějaké zvířátko.
" Tak jak bylo, Marianko,dobrý?"
" Jo, dobrý..." mam jí jako říct něco víc na rok života v Kanadě?
" A ty už prý zase vyrážiš do světa, jo? A ty máš nějakého Američana, jo?"
" Jo, mam Američana..."
Ještě jsem teda měla dodat: NE, S CESTOVÁNÍM SI NEDÁM POKOJ!
Tak jo...jsem zpátky v Praze...Welcome to the Czech Republic
No a co ti dali za dárek? Snad u tebe nenastane moc velkej kulturní šok... mě stačil rok v Anglii a v ČR jsem si přišla jak v říši divů...
OdpovědětVymazatjo, co ti dali za dárek? :) tak vítej v ČR? já takový ty otázky: "Tak co Španělsko?" nemam ráda. To na to řeknu něco ve smyslu dobrý, nebo super, nevim, co mam dál říct a připadám si blbě (nevim proč) :D nebo takový to - "ty furt někde cestuješ!" a to já právě ani tak necestuju :D to je ještě horší... :D jak dlouho tu budeš? že bychom kdyžtak daly nějakej sraz. Já sice mam zápočtový a zkouškový, ale když zas pojedeš do tý Austrálie... ;) dostaň se z toho posunu! ;)
OdpovědětVymazat