Tak jsem TAM

      V pondělí se událo další loučení - na letišti. Nebyl to ani měsíc, co jsme se tam vítali. No, nechtěla jsem to nijak prožívat. Nasedla jsem do letadla s teplotou 37,2 celsia a byla jsem za to ráda, že alespoň tak. Do Londýna byl let v pohodě, letadlo skoro prázdné. Na letišti v Londýně jsem potkala pár lidí, mířících na oslavu šedesáti let královny Alžběty II. na trůnu. Na okamžik jsem tam chtěla jít taky. Pak jsem si uvědomila, že můj cíl je Sydney, ne Londýn.
      V letadle do Sydney jsem seděla se sympatickým Britem, který žije napůl v Londýně a napůl v Sydney. Vyšlo mu tam podnikání. Okamžitě se rozpovídal o tom, jaká je Austrálie super, že nabízí příležitosti a lidi jsou tam v pohodě. Hned mi doporučil místa, která musím vidět (už teď ve své hlavě šetřím na dovolenou na Zélandu :-) ). Rozhodně tady nebudu tvrdit "let mi utekl docela rychle". Už po dvou hodinách mě totálně zřídila klimatizace a ten vzduch v kabině - kdo létá, ten ví. Co mi na dlouhých letech také vadí je posun času. Obdivuji letušky, jak už jsou na to zvyklé. Se servisem British  Airways jsem byla opravdu spokojena. Pořád dolévali pití a dokonce jsme dostali i klapky na spaní. Já bych v tom teda neusnula, ale bylo to perfektní na takové to vypnutí a poslouchání hudby. Sečteno podtrženo...do AUS bych každý den létat nemohla. Bylo to únavné. Na druhou stranu - čekal mě tam Ryan (můj kluk). Jako správnej Američan už má tady auto. Akorát bude muset trénovat řízení "na druhé straně".

Tak tolik dneska o letu a takových nezajímavých věcech. Příště vám ukážu naši čtvrť. A taky musím přejmenovat blog...