V Čechách, na Moravě a v Rakousku

Od posledního článku se udála spousta věcí. Byla jsem na Moravě, s rodiči, na dva dny. Potřebovali jsme se nějak užít. Původně jsem měla na tento týden naplánované "odpočinkové/předodjezdové dny v Praze"...leda tak píííp. Došla mi víza a hned jsem si všimla, že jsou nějaká nečitelná. Vypadalo to asi tak, jako když vám v tiskárně dochází inkoust a tiskne to jenom místy. Jméno se dalo v pohodě přečíst, ale pak je tam takový kod a ten mi přišel divný. Docela mě teda zarazilo, že to nezkontroloval někdo už tam...ale iniciativně jsem zvedla sluchátko a volala na ambasádu do Vídně. Tam mi řekli něco jako: "Tak sem přijeďte, mi se na to mrkneme..." Dokonce mi dali i přednostní rezervaci na čtvrtek v devět ráno. To pro mě ovšem znamenalo jet už ve středu odpoledne z Prahy do Brna se Student Agency a po malé pauze pokračovat do Vídně. Celkově to bylo s pauzou asi šest hodin. Pak mě čekalo ještě najít hotel, který jsem si bookovala za 60 éček. Padla jsem a spala.
   O Australanech se říká, že nic nehrotí a celkově jsou tak nějak na pohodu. Tak jsem se těšila, jaká ta ambasáda bude procházka růžovým sadem, ale pak mi došlo, že tam budou zřejmě zaměstnaní Rakušané a od těch nevím, co čekat. Tak mě tam pán zpéroval, že jsem jim mohla ta víza oskenovat a poslat a oni by vyhodnotili jak postupovat (nojo, uplná laboratoř). Načež jsem namítla, že by z toho nepoznali vůbec nic. Studenej rakouskej čumák mě předal kolegovy z Austrálie a všechno šlo jako po másle. Ještě mě pochválil, že jsem ta víza prohlédla. Kamarád mi řekl, proč jsem s tim dělala  takový caviky, když to přečíst jde a jenom je to trošku "blbějc" vytištěný. Jenže, všude máte napsáno, že jste povinni zkontrolovat to vízum, protože vám ho nemusí při vstupu do země uznat. A nevím, jestli si někdo myslí, že jsem tak bohatá, abych mohla každej tejden vyhodit letenku za 25 tisíc....fakt nejsem. Už teď brečím z toho, jak je Sydney drahé. Vancouver byl teda taky, ale tam mě prostě nějak bylo jedno, na kolik vyjde energie v baráku mojí host family....
   Ale zpátky do Vídně. Po ambasádě jsem se šla courat Vídní. Nevím proč, ale nějak se mi Vídeň přestala líbit. Možná jsem měla jenom blbej den a jo...vadilo mi to, že jsem tam musela bejt. Naslibovala jsem tolik srazů a nakonec se z toho uskutečnil jeden. Ale alespoň jsem viděla Hundertwasserhaus.


 A koupila jsem si krásný šaty ve forever 21, dala si kafe a oddechla jsem si, že za pár minut budu sedět v busu do Prahy. Nějak mě to cestování úplně vyřídilo. V pátek jsem se byla odhlásit na pojišťovně. To taky byla dobrá sranda...
   V sobotu jsem se probudila s horečkou. Chtěla jsem ležet a vypotit to, ale chodili sem lidi, rozloučit se se mnou. Teď to zní strašně nevděčně, ale kdo z nás má náladu mluvit, stát, smát se atd., když mu za tři vteřiny exploduje hlava? Dneska už je to lepší. Mám 38 teplotu. Tak se modlím, at to do zítra spadne. Fakt nejsem moc nadšena z toho, že bych měla sedět v letadle s teplotou. Můj boyfriend mi každou minutu volá na skype, abych nezapomněla tohle a tamto a pas a vízum a ten mi taky na klidu nepřidává.

 A jak se cítím- když pominu zdravotní stránku? Dost divně. Když jsem jela do Kanady, věděla jsem, že to bude maximálně rok. Tady nevím...třeba to bude rok. Nebo dva. Tři...doplňte si. Těším se na život s boyfriendem a na oceán, nová místa. Praha se mi jako taková opouští docela snadno. Za ten rok se to nějak změnilo. Lidé se rozutekli..no, znáte to. Bude mi chybět rodina. To je jasný. Ale taky jsem si uvědomila při jednom sezení na balkoně, že se mi prostě nechce a nechce tady sedět. Často fakt nevím, co s životem a nejsem si jistá, jestli to dělám správně, ale nějak podvědomě cítím, že Praha není právě teď místo, kde bych měla být. Možná k tomu přispěly dvě babky, které se v autobusu rozčilovaly, že mají strašný sousedy tam u nich na chatě. Že oni si udělají táborák a pak to tam musí čuchat a když chtějí po sousedovy, aby jim sesbíral ořechy, které spadly z jejich stromu na sousedův pozemek, tak on jim odpověděl, že je pustí na zahradu, ať si to sesbbírají sami. Prej je to drzoun a neví, jak se chovat ke starší generaci. Možná k tomu taky přispěla paní prodavačka, u které jsem si kupovala časopis. Řekla jsem jí pět slov: " Dobrý den - děkuji - Na shledanou". Ona mi ani to čau neřekla. A dost jistě k tomu přispěla taková ta česká negativní nálada. Byla jsem s rodiči na té Moravě a byly tam nějaké farmářské trhy. Přijela tam rodina. Máma, táta, děti v džínách a šusťákovce - prostě prototyp český rodiny. Stáli tam frontu na ochutnání klobásek, zadarmo to bylo... a když se tam najedli...zadarmo. Tak prohlásili: "Má to drahý,v Tescu to koupíme za půlku a chutnat to bude stejně..." Tak, zarazilo mě to. Asi moc často posloucham cizí rozhovory :-)

 A mám hlad...jdu si dát něco českýho. A jestli máte pocit, že Česko nemám ráda, tak se pletete...akorát to není teď moje místo.


Příště (snad) ze SYDNEY!!!!!